2.díl R+R: Jak blbě a neúčinně mluvit na dítě, způsob 1. – 6.

Standardní

Navazuje na předchozí díly seriálu:

MLUVÍME, mluvíme, ale nějak to nefunguje – neefektivní způsoby komunikace

– všechny podněty, informace a signály lidský mozek všeho věku rozlišuje nejprve podle toho, zda jsou pro nás ohrožující nebo bezpečné, takže když mozek vyhodnotí něco jako nebezpečí, už nevnímá obsah, jen blbou formu sdělení, protože v ohrožení reagujeme emocionálně ne racioná

Dítě se často brání spíš proti formě než proti obsahu

-když mozek vyhodnotí situaci jako bezpečnou, nastupuje 2.kritérium a to je smysluplnost toho, co po nás ostatní chtějí (když to řekneme sice v klidu, ale třeba složitě, dítě to nepochopí a zas na nás sere)

-naše požadavky musejí být smysluplné a oprávněné a to je velkým rodičovským úkolem věci říkat a chtít po dítěti tak, aby tomu rozumělo  a bralo to jako pochopitelné, že to po něm chcem

-sebelepší myšlenky jsou na prd, když se sdělují ohrožujícím nebo složitým způsobem

Dětem vadí stejné chování jako nám, ale neumí se účinně bránit, řeší to křikem, pláčem, vzdorem, odmlouváním…., když se dítě chová blbě, je to často proto, že se cítí blbě

-je tu riziko, že dítě přijme jako fakt, že o všem rozhodují dospělí a ony jsou nekompetentní

-prý dobrá knížka „Jak mluvit, aby děti naslouchaly, jak naslouchat, aby děti mluvily“

15 způsobů, jak blbě mluvit na dítě (v kurzu nás učili zkrácenou 8verzi, viz foto)

  • 1.výčitky, obviňování (ty zase, pořád, vždycky,..)
  • 2.moralizování (uvědom si…)
  • 3.kritika (děláš to blbě)
  • 4.citové vydírání (co mi to děláš?)
  • 5.zákazy (to nedělej!)
  • 6.negativní proroctví (z tebe bude popelář)
  • 7.nálepkování (je to ňouma)
  • 8.pokyny (udělej)
  • 9.příkazy (okamžitě udělej!)
  • 10.vyhrožování (zkus to a vezme si tě čert)
  • 11.křik
  • 12.dávání za vzor (jó, Kubíček…)
  • 13.řečnické otázky (chceš skončit jako?)
  • 14.urážky (jsi debil)
  • 15.ironie (ty jsi génius…)

Foto z kurzu R+R

Ve druhém díle R+R představím prvních 6 špatných způsobů jak s druhým nebo spíš na druhého mluvit.

1.výčitky, obviňování (ty zase, pořád, vždycky,..)

-dítě se cítí blbě a už nevnímá obsah sdělení, takže nemůže poslechnout

2.moralizování (uvědom si…)

-to není výchova, ale mluvení na dítě, ne s ním

3.kritika (děláš to blbě)

Kritikou nikoho nenaučím, jak věci zlepšit, ale pozitivním popisem či informací jo

-NE: “Ty zas jako blbá běháš do silnice a chceš se nechat přejet“

-ANO: „Bertičko pojď u kočárku a drž se, jdeme přes silnici, jedou auta.“

4.citové vydírání (co mi to děláš?)

-„Já se zblázním, Berta furt toho bráchu budí!“

-svědomí se v dítěti musí vzbudit samo zevnitř, nemůžu mu ho vnutit zvenku

5.zákazy (to nedělej!)

„Nebuď furt toho bráchu“, „Nekřič pořád“, „Nesahej na kamna, spálíš se!“, „Nelítej po schodech, zlomíš si nohu“, „Neolizujte to zábradlí, mrzne“

Reakce je: vzbudí bráchu, křičí, sahá na kamna, lítá po schodech, olizuje zábradlí. Proč?

  •     a.předškolní děti si neumí představit „nesahání“, „nelítání“ a slyší „sahej“, „lítej“ , „buď“ (takže na nebezpečí je lepší neupozorňovat, protože pak hned do něj jdou…)
  •     b.nebo to slyší jako výzvu, aby předvedly, jak jsou zdatné
  •     c.nebo poslechnout všechny zákazy, ale pak se všeho bojí a jsou to střeva nešikovný, který nic nevyzkoušej

Jak to říct správně?

„Na schodech děti občas spadnou a pak je to bolí, nechoď sama po schodech, nebo si jako oni rozbiješ hubuJ“

MÝTUS: Když řeknem dětem či dospělým, co nemají dělat, logicky si myslíme, že budou vědět, co dělat mají. Jenže informace mají být v pozitivní formě „Drže se na straně, když jdeš po schodech“

6.negativní proroctví (z tebe bude popelář)

-pak to dopadne jako v písničce Kašpárka v rohlíku, kde matka vyhrožuje děcku, že když se bude blbě učit, skončí jako strejda Jára, co jezdí s popelářema, tak dítě se špatně učí a nosí špatný známky, protože přeci: „Strejda Jára, ten se má, jezdí s popelářema“

-když prorokujeme třeba „Když ti pořád takhle nepude matika, skončíš maximálně na učňáku, nikdy nic pořádně nevystuduješ a budeš budižkničemu“, tak si dítě řekne: „Jsem budižkničemu? Tak teda jo, to už nemá cenu se snažit…“

Dítě se vidí tak, jak o něm dospělí mluví.

„Ty nás s tou matikou utrápíš a nikdy z tebe nic nebude“, tím spíš se dítě učit nebude a uvidí to jako zásadní problém.

Jak to říct správně?

„Přijímačky jsou těžké. Ale když se budeš hodně učit, povede se ti to“ nebo Já-Výrok: „Vadí mi, že se málo učíš, protože se bojím, že se nedostaneš na gympl, kam chceš, a budeš smutnej.“

Čemu se věnuje pozornost, to se rozrůstá (naštěstí to platí pro dobré i zlé)

 

Navazuje na předchozí díly seriálu:

V dalšém díle bude:

2 responses »

  1. Pingback: Otázky na hovno a rady k posrání | Maminátor

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s