Rudý teror

Standardní

S dcerou Bertou jsem byla v jejích asi třech měsících ve špitálu na několik dní, protože měla zánět ledvin. Furt nás tam stěhovali jak nomády, až jsme skončily na pokoji s malým čínským miminkem. Žluťák, jak jsem mu nenávistivě začala už po pár hodinách říkat, furt řval, a kdykoli zařval, jeho čínská matka ho přiložila k prsu, řval skoro neustále, takže ona skoro neustále kojila. Ani ho neodkládala do jeho postýlky, na těch pár vteřin, než začal vřískat, to nemělo cenu.

No, a když náhodou někdy usnul, tak jsem se bála šramotit, že ho vzbudím a řev začne nanovo. Budilo to i Bertičku. V noci mě pak vzbudil sen, ve kterým jsem stála pod obrovským stromem, byl plnej suchejch větví bez listí. A ty větve byly ověšený pytlíkama přivázanejma na provázcích. V každým tom pytlíku byl vtip, tetelil se tam tak dlouho, až se utrhl a postupně takhle ty pytlíky s vtipama padaly dolů, a když dopadly na zem, pytlík se roztrhl a vtip zazněl. Jenže tam byla i ta naše dvě mimina a každej vtip probudil žluťáka, ten začal vřískat a vzbudil mi Bertičku a pak vřískali oba. Tak jsem dole běhala s takovou síťkou a ty vtipy chytala dřív, než dopadly na zem. Pár jich ale stejně zaznělo. Třeba ten z knížky  S. Kinga „O psaní„: 1. beatnik říká: „Kudy se dostanu do Carnegie Hall?“ 2.Beatnik: „Musíš cvičit vole, cvičit.“

Sestry, které trpěly stejným nadšením pro naše žluté spoluobčany, mi to potvrdily, že Asiati kojej furt, asi proto nás brzo přeperou a rudá nadvláda nás zničí. A to se mě ta kráva první den ptala, jak si zvýšit množství mlíka. Já netušíc, jakou obsesí trpí, jí říkala, že mi došlo a pak se trochu vrátilo díky homeopatikům a kojícím pomůckám a odstřikům. Když jsem pak sledovala ty hektolitry, co do žluťáka pumpuje, litovala jsem předem její sousedy, protože pokud by si ta homeopatika koupí, musí je nutně vytopit mlíkem.

Čajňanka byla prostě z jiný planety. Z opačnýho konce. Lezla mi furt do bubliny a na to jsem hodně háklivá. Jak někdo stojí moc blízko, někdy ho i odstrčím. Když jsem v tom špitálu kojila, schválně jsem si vždycky šla sednout do rohu a zády do místnosti, abych měla alespoň relativní klid. Jsem strašně stydlivá a kvůli schovávání koz jsem přišla o většinu mlíka. V jiných pokojích, kde jsem byla, se Evropanky při mém kojení dívaly stranou a nevšímaly si mě. Rudej terorista ale přišel až k nám, sklonil se mi přes rameno a koukal na mou kozu a dítě, který se dívalo na ní, a koza mu vypadla z huby. A teroristka povídá: „Nece, co? Nece…“

To už samozřejmě nechtěla malá a já chtěla vraždit. Kozu jsem zas schovala a bylo po kojení, potupně jsem šla odstříkávat, aby malá neměla hlad. Na mě jsem toho nadojila úžasně hodně , asi 60ml, což je malej zázrak, ta píča se zas na mě koukla, pak s opovržením na tu flaštičku, kterou jsem si hrdě nesla k nočnímu stolečku a prej: „Májo, májo. To je májo.“ No, na mě už toho bylo až dost. Poslední hřebík do týhle žluťácký rakve přidal pan Žluťák starší, když odložil tunu smradlavý číny na stůl, vzal si svého Otesánka do náruče a se skoro dementním optimistickým úsměvem se zeptal, kolik moje dítě váží. Já na to skočila a odpověděla. Přes 5 a půl kila a jsou jí dva měsíce a půl. „To je májo. Náš 5 týdnů a 6 kilo“ Jasně, asi mám všeho „Májo“. Měla jsem sto chutí vypíchnout jim oběma těma jejich hůlkama voči.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s