Braničtí ochotníci a jejich historie od roku 1870

Standardní
v (35)

Já coby Čarodějnice Čurymůra v Pravdomluvné rybce

Díky branickým ochotníkům jsem se zas po letech vrátila k divadlu. Oslovili mě tehdy, abych jim napsala pohádku. Slovo dalo slovo a vznikla pohádka O pravdomluvné rybce, která měla premču v lednu 2012. V neděli 6.ledna 2013 ji hrajeme v Branickém divadle, jak už jsem psala v samostatném článku o této pohádce. Takže znovu lákám každého, kdo má dítě od roku třeba do devíti let, přijďte:)

https://maminator.wordpress.com/2012/11/01/pohadka-o-pravdomluvne-rybce/

No a kdo se zajímá o Braník a místní ochotníky, může si přečíst celou jejich historii, kterou jsem ze starých kronik, almanachů a vzpomínek pamětníku sepisovala pro webové stránky spolku, které jsou ve výrobě.

Braničtí ochotníci jsou nejstarším ochotnickým spolkem na území hlavního města

(texty čerpané z almanachu, který připravili a napsali ke 110. výročí založení spolku branických ochotníků J. Nebeský, P. Mařík, Judr. Novotná a dále z kroniky a pamětní knihy spolku, z paměti ochotníků i dobových fotografií)

1869-1872 Na začátku byla tělocvičně-hasičsko-ochotnická jednota

V roce 1868 několik horlivých, vlastenecky a pokrokově smýšlejících nadšenců pojalo úmysl založit v Braníku spolek, který by nejen soustřeďoval společenský život, ale jehož podniky by poskytovaly občanům ušlechtilou zábavu.

Hned od počátku si soubor vedl svou kroniku, posléze i pamětní knihu, ve které jsou nejrůznější věnování třeba od slavných herců a divadelníků té doby jako byli Hugo Haas, Karel Lamač nebo Theodor Pištěk

27

Tak byla založena tělocvičně-hasičsko-ochotnická jednota.  Průkopníky tohoto spolku byli Karel Zima (ten se ujal vedení spolku), Karel Attl, Antonín Kohout, Robert Linhart a František Šercl.

První představení „Paní Marjánka, matka pluku“ se odehrálo 25. března 1871. Hra byla úspěšná a vznikla tradice, která trvá dodnes.

Stejná hra se hrála i o skoro 90 let později, na fotce je „Marjánka, matka pluku“ z roku 1957

1873-1920 Přichází válka a rozpad spolku

Soubor zažíval radosti i zklamání, členové odcházeli, finanční krize způsobené i hospodářskou krizí přicházely. Ale jak už to tak bývá, některé krize soubor posilovaly, třeba když jim v roce 1896 vrchnost zakázala oslavit 25. výročí založení spolku a zakázala jim činnost. To do spolku přivedlo mnoho nových členů a všichni společně pak spláceli dluhy pořádáním zábav a večírků. Roku 1909 je spolek konečně bez dluhů, pořádají se slavnosti a hraje se představení v hostinci „U Přemysla“.

28

40. výročí spolku se neoslavuje, naopak, spolku hrozí zánik, pro rozepře v řadách jeho členů. V roce 1914 v Evropě propuká první světová válka. Spolek odumírá. Ale V. K. Poustecký, Fr. Černý a V. Zavadil udržují  spolkový život do posledního dechu a na konci války se jim podaří znovu se dát dohromady.

Rok 1963, na setkání k příležitosti 90 let trvání spolku je i v. K. Poustecký, zakladatel divadla (sedí úplně vpravo)

Vlast byla osvobozena z mnohaleté poroby a soubor jako by se radoval spolu s ní. Pouští se s chutí do nové práce, srší nápady, členů je mnoho, jejich představení jsou zcela vyprodána.

1921-1924 Konečně vlastní střecha nad hlavou

50. výročí založení spolku se slaví v již osvobozené vlasti roku 1921. Jenže ochotníci během války přišli o střechu nad hlavou a nemají kde hrát. Objevují se návrhy na postavení vlastní divadelní budovy. Nakonec je rozhodnuto: bude se stavět na hlavní Branické ulici.

29

1924-1925 Braník sobě aneb splněný sen

Tak jako národ sobě stavěl Národní divadlo, tak Braničtí stavěli své Branické divadlo. Konají se sbírky, divadlo dostává dary, úpisy i půjčky, celá stavba vyšla na 1 000 000 Korun československých a lidé tu dobrovolně a zadarmo odpracovali tisíce hodin. 27. července 1924 byl položen základní kámen, 1. srpna 1925 byla nová divadelní budova slavnostně otevřena hrou „Naši  furianti“.

30

1926-1938 Rozmach i doba temna

Soubor se rozrostl a hrál každý týden. Hlavní hybnou silou souboru byli např. režiséři: Václav Forejt, Josef Koubek, Antonín Mašek, Rudolf Kotyšan, Karel Kašpar, Karel Blecha (operetní režie), Jan Dlesk, J. Komenda, Karel Koutný, Lad. Tatraurer, Jaroslav Poustecký, Václav Černoušek, Karel Jankovský, sbormistři: Kindl a Fr. Petrlík, výprava: Cyril Kotyšan, Antonín Koubek a Karel Poustecký. Divadlo jezdí i na zájezdy a hraje v lesním divadle v Krči. Ale v roce 1937 nastává pro spolek doba temna, docházejí dluhopisy a začíná nová sbírka mezi občany Braníka, Lhotky, Podolí i Zátiší.

1938-1945 Temno jménem fašismus

Fašistická nadvláda postupně ochromila veškeré kulturní dění v celé Evropě, kdo nesdílel stanovisko fašistických okupantů, mohl přijít i o život. Soubor omezil činnost na koncerty českých písní, které však byly pod přísným dohledem cenzury. I v této době však přichází V. Černoušek s premiérou své vlastní hry „Přehrada“, téměř revoluční hry vlévající divákům do srdcí novou naději. Na schválení hraní se také čekalo velice dlouho. 24. dubna 1942 měla „Přehrada“ premiéru ve vyprodaném divadle na Slupi pod bedlivým dohledem okupačních úřadů.

Václav Černoušek, zakladatel spolku (říkali mu děda Černoušek)

Divadlo se potýkalo i s vleklými problémy finančními, bylo dokonce v konkurzu, jen díky velikému úsilí členů soboru nešlo do likvidace. Když mu hrozila asanace, nastěhoval se sem nábytek z vyklízených škol, které Němci využili pro jiné než studijní účely. I tak bylo ale po válce divadlo v dezolátním stavu, Němci v něm zničili parkety, kulisy, podlahu. A zase Braničtí sbírali peníze, kde se dalo, a zase opravovali své divadlo. Jako první poválečnou hru uvedli 30. listopadu 1945 „Fidlovačku“.

1946-1970 Je po válce a kulturu začnou ovládat komunisté

Je po válce, braničtí ochotníci opravují divadlo a zas tu stráví mnoho času, přesně 7000 hodin při přestavbě klubovny, rekvizitárny a při výstavbě moderní osvětlovací kabiny pod jevištěm. Co se týče hraní, už nejde jen o kvantitu a tedy počet odehraných představení (jistá léta měli braničtí ochotníci i několik desítek premiér ročně), ale i o kvalitu a získání přízně náročnějších diváků.

31

Začíná se pracovat tvrději a víc a ne každý tempo zvládá, dochází k rozkolu souboru. Ti, kterým nešlo především o divadlo, které by ochotně, dobrovolně a poctivě dělali, nakonec sami odcházejí a opět zavládne klid. Ale netrvá dlouho.

32

Společně s tím, jak komunisti přicházejí k moci, chtějí zcela ovládnout kulturu. Umělci už si nemůžou dělat, co chtějí, musejí být organizovaní. Osobní vlastnictví končí, takže Braničtí přicházejí o své divadlo i svobodu v umělecké činnosti, musí je zřizovat někdo jiný, větší, kdo si je pohlídá. V roce 1952 museli braničtí ochotníci do ROH velkých závodů a institucí (Revoluční odborové hnutíodborová organizace, nejmasovější společenská organizace v socialistickém Československu, členství bylo téměř všude povinné).

33

1965 „Naši furianti“

V Braníku nebyl žádný velký závod ani instituce, tak se ochotníci přidružil k Branickému pivovaru, který byl ale tak malý, že neměl na to je jakkoli podporovat.  Nakonec se od 1. dubna 1963 Braničtí ochotníci připojili k Obvodnímu kulturnímu domu Prahy 4, který se stal jejich zřizovatelem.

Krádež za bílého dne: komunisti ukradli Branické divadlo

Komunisti jim v podstatě vzali jejich divadlo, které si sami postavili, a pronajímali ho nejrůznějším institucím jako byla třeba ČS televize. Ochotníci mohli do své budovy jít zkoušet či hrát pouhých 21 dní v roce. Přes to se spolek nerozpadl, hlavně díky věrným členům jako byli Jiří Juna, Alois Vyplel, Karel Posířil, Růžena Švejdová, Václav Svoboda, Josef Douda, František Chmelík a další.

V 70. letech už soubor bolestně cítí, že pokud nebude mít lepší prostory na zkoušení, nemá šanci na soutěžní úspěchy. Komunistická cenzura i zabavený prostor na hraní a zkoušení spolku berou sílu. Ale ta se vrací, když při zkouškách hry „Jegor Bulyčev a ti druzí“ požádal režisér hry Václav Kasal o spolupráci herce a režiséra Vinohradského divadla Vlastimila Fišara. Ten měl vždy rád ochotníky a vyhověl jim. Jeho spolupráce se souborem ovlivnila vývoj branického spolku.

Jubileum Vlastimila Fišara

Vlastimil Fišar: „Ochotnicky se u nás hrálo mnohem dříve, než bylo zavedeno profesionální divadelnictví. U nás ochotnické divadlo bylo a dodnes často je inspirátorem profesionálních scén, mnozí jedinci, ale i některé soubory se z ochotnických zprofesionalizovaly. Ke svým ochotnickým druhům jsem myslím nepřistupoval jako nadřazený profesionál, snažil jsem se být spíš jedním z nich. Nechtěl jsem, aby mě slepě poslouchali, učil jsem je na jevišti žít, učil jsem je tvořit. Byl jsem šťastný, když jsem je mohl inspirovat, nebyly však výjimečnými okamžiky, kdy oni inspirovali mne. Za toto vědomí osobní i tvůrčí sounáležitosti jsem branickému souboru vděčný a byl bych rád, aby se nevytratilo.

Ať se obklopí mladými nástupci, kteří svou netrpělivostí a svými plány nedopřejí souboru odpočinku. Ať se soustavně zkouší a soustavně hraje. Ať soubor zůstane dobrou partou, ať v něm je stále víc místa pro radost, kamarádství a vzájemnou podporu. Ať soubor má lepší podmínky pro svou práci a ve svém obvodu ať najde co nejvíce upřímných fandů.“

1971-1980 Branické divadlo zpět v rukách Branických

Soubor i přes krizové podmínky v divadle stále pracuje.

1973 „Úsměvy a kordy“

Pak přichází skvělá zpráva. V roce 1975, kdy spolek oslavuje 50 let od postavení budovy, se Branické divadlo vrací do rukou Branických. Tedy ne doslova. Dostává ho do správy Obvodní kulturní dům v Praze 4, ale ochotníci v něm zase mohou zkoušet i hrát bez omezení. Ale protože byla budova zdevastovaná pronájemci, bylo potřeba odpracovat dalších 2000, aby bylo divadlo v pořádku. 26. 4. 1975 se divadlo opět otevřelo pro veřejnost a to hrou Maxima Gorkého „Jegor Bulyčev a ti druzí“. Divadlo ale stále procházelo rekonstrukcí, všude bylo lešení, vápno, žebříky a hromady stavebního materiálu.

1976 „Byl jednou jeden drak“

Vlastimil Fisař soubor ovlivnil nejen režijně, ale i umělecky v širším slova smyslu, za jeho působení se v roce 1977 Braničtí ochotníci prosadili na 47. Jiráskově Hronově s hrou „Kdež jest Ábele, bratr tvůj?“, kde získal ocenění herec Miloš Čížek za roli „On“.

1977 Jiráskův Hronov, kde získal první místo herec Miloš Čížek

Miloš Čížek ve hře „Jeppe z vršku“ (1979)

Soubor se zúčastnil pražských i mimopražských přehlídek amatérských souborů, odkud si odnesl další ocenění za herecké výkony: např. K. Klimtová za roli Kváčkové aj. Nebeský za roli Pilce ve hře „Třetí zvonění“. J. Bauer zvítězil v soutěži Pohárek SČDO v roce 1979 a 1981, kdy vyhrála i jeho herecká kolegyně K. Klimtová.

1976 „Třetí zvonění“

Rok 1980: 110. výročí založení spolku

V roce 1980 slaví spolek branických ochotníků 110 let své existence.

110. výročí založení spolku

V průběhu let v branickém souboru hráli i aktivní profesionální herci jako např. národní umělci Jaroslav Vojta,  Ladislav Pešek či Otýlie Beníšková, dále pak Václav Voska, Eva Klepáčová. Řemeslu se tu ale vyučili i ti, kteří se slavnými teprve měli stát: Jiří Krampol, Jaroslav Satoranský.

Miloš Čížek a Barbora Srncová

Vlevo Miroslav Táborský, který v Braníku režíroval

V pamětní knize se při příležitosti 110. tého výročí založení spolku objevují zápisky několika z nich:

Ladislav Pešek

Ladislav Pešek

Ladislav Pešek, tehdejší člen Národního divadla a národní umělec: „Vybavuje se mi mnoho vzpomínek na divadlo v Braníku, kde jsem s vámi odehrál několik svých nejmilovanějších rolí. Bylo to krásné prostředí prodchnuté láskou k divadlu. Uvědomil jsem si u vás vždycky znovu, z čeho vlastně vzniklo české divadlo a odkud se rekrutovali naši herci, když nebyla ještě dramatická konservatoř. Ale nejen to. Ochotníci odjakživa získávali a vychovávali obecenstvo pro divadlo. Byl a je to boj o duši člověka a vy o ni bojujete. Zlomte vaz!“

Jaroslav Satoranský, zdroj: archiv Divadla na Vinohradech

Jaroslav Satoranský, tehdejší i současný člen Divadla na Vinohradech: „Amatéři i profesionálové byli a budou. Ochotnické divadlo musí existovat. Dává radost těm, kdo sedí v hledišti, i těm, kteří jsou na jevišti. Jsem hrdý na to, že jsem část z těch 110 let mohl v tomhle souboru prožít. Chtěl bych poděkovat všem, kteří byli u mých začátků, a kteří mě poslali, abych toho jejich koníčka dělal jako povolání. Svým přátelům (a těch mám v souboru stále dost) chci popřát, aby těch úspěchů, kterých zejména v poslední době dosahují, bylo víc a víc. Zlomte vaz!“

1981-1989 Poslední roky před sametovou revolucí: končí éra večerních představení

V 90. letech minulého století Braník zažil poslední večerní premiéry svých ochotníků, pak se za nimi opona zatáhla a začala se zvedat přes den, aby v divadle přivítala děti na pohádkách všeho druhu. Zde je postupně posledních 6 večerních představení: „Jak umřít na lásku“ (1981), „Krysy na víkendu“ (1982), „Aktovky s příslušenstvím“ (1983), „O pohár útěchy“ (1984), „Kdo hledá, najde“ (1987) a „Loupežník“ (1989).

1980-Jak umřít na lásku

„Jak umřít na lásku“ (1981)

1982-Krysy na víkendu

„Krysy na víkendu“ (1982)

Aktovky s příslušenstvímO pohár útěchy

Kdo hledá, najde

1989-Loupežník

Poslední večerní představení „Loupežník“ (1989)

Revoluční rok 1989 byl tedy revoluční i pro branické divadelníky, „Loupežníkem“ v tom roce završili slavné roky a klasická představení pro dospělé diváky. „Loupežník“ jim symbolicky ukradl i něco z jejich historie. Končí jedna éra a přichází nová. Éra pohádková.

Pekelný mariáš

„Jak Honza překazil Luciferovi svatbu aneb Pekelný mariáš“ (1999)

U branických začíná hrát chlapec, který se v novém století stane hnací silou spolku

V pohádce „Kašpárek, Honza a zakletá princezna“, jejíž premiéra se odehrála v roce 1983, poprvé vystoupil na prkna, která znamenají svět, mladičký Martin Kvasnička. Tehdy mu bylo teprve 14 let. Byl synem Jarky a Antonína Kvasničkových, kteří ve spolku léta letoucí hráli a dokonce se tu i seznámili. U branických hrávala i Martinova babička Zdeňka Malá, která si například v roce 1965 zahrála v „Našich furiantech“ se slavným hercem Jaroslavem Vojtou. I Martinův praděda Václav Trojan byl vášnivý ochotník, který hrál 50 let v pražském chuchelském ochotnickém spolku. Prostě Martin Kvasnička měl divadlo v krvi, byl jím odkojený a nemohlo se to asi jinak sejít, než že ho divadlo pohltilo stejně jako generace jeho předků.

Martin Kvasnička

Martin Kvasnička

Jarka Kvasničková

Martinova maminka Jarka Kvasničková

Od první role Kašpárka hrál skoro v každé další hře. Hrál Honzu ve hře „Byl jednou jeden drak“ (1985), Belínka ve „Zkouškách čerta Belínka“ (1986), zahrál si i ve vůbec posledním večerním představení „Loupežníka“ v roce 1989.

1989-Loupežník Martin

Teprve dvacetiletý čahoun Martin Kvasnička v posledním večerním představení „Loupežník“ (1989)

Další pohádky, ve kterých ho diváci mohli vidět, jsou: „Hledá se strašidlo“ (1990), „Ženich pro čertici“ (1991), „Ztracená princezna“ (1992), „Dvě Cecilky“ (1996), „Jak Honza překazil Luciferovi svatbu aneb Pekelný mariáš“ (1999), „Zlombidlo“ (2008) a „O pravdomluvné rybce“ (2012).

O pravdomluvné rybce (2012)

Pohádka „O pravdomluvné rybce“ (2012)

Kromě hraní už od patnácti let dělal i osvětlovače a posléze i zvukaře. No a, aby to měl kompletní, nakonec začal i režírovat. Poslední dvě pohádky, které soubor nazkoušel, byly pod jeho režijní taktovkou: „Zlombidlo“ z roku 2008 a pohádka „O pravdomluvné rybce“, která měla premiéru v lednu 2012. V souboru hraje i jeho manželka Dita Kvasničková, se kterou se poznal jak jinak než zase přes divadlo.  Potkali se v pražském divadelním souboru Máj, se kterým si ochotníci z Braníka občas půjčovali herce a setkávali se nejen na divadelních přehlídkách, ale i při nejrůznějších společenských příležitostech.

Martin a Dita a Agáta Kvasničkovi

Ve výčtu důležitých událostí těchto let chybí ještě dvě. Jednak premiéra pohádky „Cesta kolem světa“ (1988) a také setkání ochotnických spolků v roce 1986, kde se hrály nejrůznější scénky a pamětníci dodnes vzpomínají na divadelní atmosféru, která na večírku zavládla.

1990-1999 Pohádková porevoluční léta na konci století

V 90. letech minulého století ještě stále měli ochotníci premiéru skoro každý rok, už to ale byly bez výjimky pohádky. Večerním představením odzvonilo. Po revoluci se životy lidí změnily. Přišla svoboda a najednou divadlo nebylo únikem, ale už jen kratochvílí, na kterou neměl každý čas. Lidé začali podnikat, vyrážet za hranice, užívat si nové možnosti. Zde je výčet pohádek tak, jak měly postupně premiéry:

1990 „Hledá se strašidlo“, režie: Jaroslav Vágner

1990-Hledá se strašidlo

„Hledá se strašidlo“ (1990)

1991 „Ženich pro čertici“, režie: Miroslav Táborský

1992 „Ztracená princezna“, režie: Jaroslav Vágner

Ztracená princezna

„Ztracená princezna“ (1992)

1996 „Dvě Cecilky“, režie: Miroslav Hanuš

Dvě Cecilky

„Dvě Cecilky“ (1996)

1998 „Princezna ze mlejna“, režie: Vratislav Marek

Princezna ze mlejna

„Princezna ze mlejna“ (1998)

1999 „Jak Honza překazil Luciferovi svatbu aneb Pekelný mariáš“, režie: Miroslav Hanuš

Jak Honza překazil Luciferovi svatbu aneb Pekelný mariáš

„Jak Honza překazil Luciferovi svatbu aneb Pekelný mariáš“ (1999)

2000-2013 Nové tisíciletí a pohádka co čtyři roky

I v novém tisíciletí pohádková éra pokračuje. Jen už zdaleka není každý rok nějaká premiéra, ale nové pohádky se objevují vždy po čtyřech letech. Nejdřív to byl v roce 2004 „Kýchavý král“ v režii Miroslava Hanuše, dlouholetého herce z Divadla v Dlouhé.

nasi-furianti-taborsky-hanus

Vlevo Miroslav Táborský, vpravo Miroslav Hanuš, oba Miroslavové branické ochotníky několikrát režírovali a byli s herci z branického spolku přáteli, ZDROJ fota: Divadlo v Dlouhé

Kýchavý král

„Kýchavý král“ (2004)

O 4 roky později „Zlombidlo“ (2008), které už režíroval Martin Kvasnička.

Zlombidlo

„Zlombidlo“ (2008)

V režijním křesle se Martinovi zalíbilo, tak se ujal i zkoušek dosud poslední pohádky, kterou spolek branických ochotníků nazkoušel, pohádky „O pravdomluvné rybce“. Tuto autorskou pohádku přímo pro branický spolek napsala Alice Kavková, dlouholetá kamarádka Kvasničkových, se kterou se shodou okolností právě v Branickém divadle Martin Kvasnička seznámil už v roce 1995, když jí osvětloval absolventské představení Soukromé herecké školy, kde studovala herectví. Kromě hraní se živila jako novinářka. Slovo dalo slovo a nakonec si s branickými v pohádce i zahrála čarodějnici Čurymůru.

IMG_0061

Alice Kavková: autorka pohádky „O pravdomluvné rybce“ (2012)

zkoušky koláž

Ze zkoušek pohádky „O pravdomluvné rybce“

rybka koláž

„O pravdomluvné rybce“ (2012)

Další osudy branického spolku divadelních ochotníků jsou ve hvězdách, budoucnost ukáže, jak dlouho se ještě bude psát historie, která započala před více než sto čtyřiceti lety. Jak už sám název „ochotníci“ napovídá, tohle divadlo se dá dělat jedině, když se najde dost „ochotných“ bláznů, kteří ve svém volném čase zkoušejí, hrají, stavějí kulisy, šijí kostýmy a to vše jen za prchavé „díky“ v podobě potlesku diváků. Dnes není zvykem dělat něco zadarmo a ještě ochotně, je jiná doba, přesto snad braničtí ochotníci nezaniknou a budou hrát dál. Snad si každý ze souboru najde čas i v této uspěchané době, i když mnozí podnikají, mají děti, tři práce, platí hypotéky a žijí v běhu. Divadlo je místo, kde se čas může zastavit, tak, jak voní kulisy, nevoní nic na světě. Snad i těch pár lidí, kteří v souboru zbyli, bude mít stále dost chuti a energie, a v téhle historii se budou objevovat další a další premiéry a bude se psát třeba dalších 140 let…


One response »

  1. Pingback: Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ | Maminátor

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s