16.díl R+R: Odměny a pochvaly učí dítě korupčnímu chování

Standardní

Odměna a pochvala

Navazuje na předchozí díly seriálu:

Odměny a pochvaly učí dítě korupčnímu chování

-hraje-li „ODMĚNA“ velkou roli při výchově, učí se tím děti korupčnímu chování, je to „něco za něco“

Odměny jsou vlastně úplatky

-i když je pro děti od 6-11 let zhruba učení radost a je pro ně zcela přirozené, že se rády učí, škola to v nich ubije někdy i během měsíce dvou syndromem červené propisky (červeně označené chyby v diktátu i jinde), černými puntíky, známkami… Slovní hodnocení je mnohem lepší

-ZV (zpětná vazba) je samozřejmě náročnější i pro učitele, protože místo hodnocení známkami 1,2,3,4,5 musejí napsat spoustu vět a přemýšlet víc o každém studentovi

Jak poznat dobrou ZŠ, která děti neznechutí a nesebere radost z učení?

(Angelová v Modřanech v Praze je prý dobrá, jedou tam podle metody „začít spolu“)

-v dobré škole se děti neučí jen „frontálně“, ale i ve dvojicích či kolektivně a to už od první třídy

-slovní hodnocení je lepší než známky nebo aby byla oboje

-hodně soutěživým zš je lepší se vyhnout

Příběh: V jedné škole si slovní hodnocení píší i sami žáci, zhodnotí, co za ten který rok dokázali, udělají si portfolio všech obrázků a písemných prací a tak a připíší, jak si myslí, že to zvládly. Také si tam píší tzv. „rodičovské smlouvy“, které sepíše žák s rodiči i učitelem, třeba: „Pepík bude každý večer rodičům 20 minut nahlas číst, aby se zlepšil ve čtení“. Učitel pak zavolá rodičům, jestli Pepík smlouvu dodržuje. (tak se učí dítě zodpovědnosti)

Slovní hodnocení

Slovní hodnocení, které si sám na sebe žák napsal

Žákovská smlouva

Žákovská smlouva

„Když budete hodné – zítra půjdem do ZOO“

Příběh: 2 třídy dostaly úkol přečíst za týden co nejvíc knih, jedna třída dostala za každou knihu ve čtenářském deníku pizzu, druhá byla bez odměny. V první třídě měly vnější motivaci v podobě odměny a přečetly víc knih, ale byly to knihy tenké a děti si z nich moc nepamatovaly. Ve druhé třídě děti přečetly méně knih, ale i tlusté a užily si je, protože měly vnitřní motivaci.

Odměna devalvuje žádanou činnost, protože učí dítě, že ta věc se dá dělat jedině za odměnu a ne jen tak pro radost, odměnou říkám, že ta činnost není nic moc, že bez odměny by nemělo smysl ji dělat.

Odměny i pochvala je jednoznačně vztah mocenský, protože my jako odměňující určujeme hodnotu věci či činnosti a tím šéfujeme nad životem toho, kdo tu činnost má dělat.

NE: „To si nakreslila správně, zasloužíš si jít na zmrzlinu.“ (kdo si osobuje právo nás hodnotit pozitivně, bude nás určitě rád hodnotit i negativně).

NE: „Tohle se ti nepovedlo, dneska nebude večerníček…“

Příběh: Dvě třídy studentů tvůrčího psaní měly napsat scénář, jedna třída ho psala s tím, že to má být scénář, který dostane Oskara, druhá měla napsat, co je napadne, první třída napsala horší text a byl horší, než jaké psávala dříve.

Odměny blokují tvořivost, která je ale jinak dětem zcela přirozená.

Mzda dospělých je něco jiného, tam je to svobodná dohoda, smlouva dvou rovnocenných stran. Uděláš to, dostaneš to.

POCHVALA

  • hodnotí osobu, činnost té osoby, je druhem odměny, kdo chválí, vyjadřuje nadřazený postoj, určuje hodnotu, kvalitu toho, co dítě cítí či dělá
  • pochvalou říkáme, že děti mají něco dělat, aby nás potěšily, to je škodlivé zejména ve fázi, kdy se dítě učí sebeobsluze (oblíkání, záchod, mytí…)
  • pochvaly jsou vnější motivací a vedou k poslušnosti nikoli k zodpovědnosti
  • chválený děti jsou někdy moc namachrovaný a mají o sobě nerealistický představy, že jsou „modelka“, „zlatej slavík“, „prvoligový hokejista“
  • je to i závazek a břemeno (jsem „jejich hodná holčička“, přeci se nemůžu zlobit a být jiná než jakou mě chtěji)

(s tímhle mám stále ještě problém, pochvala mi přijde bezva a nemůžu ji zatím odhodit…tresty už jsem skoro zrušila a odměny zkouším minimalizovat, ale pochvaly jsem sama prostě taky v dětství milovala a nevzdávám se jich zatím… I když chápu, že tím dítěti beru právo na to o něčem si myslet, zda je to dobré či špatné, zda to má rádo, zda se mu něco povedlo, či ne…)

Chválit sami sebe můžeme bez omezení, nikdo to za nás tak pěkně neudělá

OCENĚNÍ

-týká se činnosti, výsledku, je konkrétní, realistické, je to výraz uznání, úcty a je tu rovnocenný postoj

Jak tedy správně ohodnotit dítě? Emočně neutrální informací čili zpětnou vazbou

tak mu neříkám, jaké je nebo jak se chová, ale prostě jen konstatuju a hodnocení nechávám na dítěti

ZPĚTNÁ VAZBA=INFORMACE

-u výtvarných věcí se osvědčuje POPIS

NE: „Ty jsi ale šikulka, jako krásnou princeznu jsi nakreslila…“

ANO: „To je princezna, viď? Líbí se mi ty barvy…Taky tu vidím sluníčko a domeček, to asi dalo docela práci…“

Když dítě o pochvalu loudí, pinknout mu to zpátky:

BERTA: „Jak se ti to líbí, mami?“

JÁ: „A jak tobě, Berti?“

BERTA: „Mně se to líbí moc, mami.“

JÁ: „A proč se ti to líbí?“

BERTA: „Povedla se mi ta korunka“

Když dítě dokáže něco nového, třeba si samo poprvé zapne zip u bundy, tak mu máme říct (A tohle mi dělá problémy dodnes, i když se to snažím říkat podle R+R, stejně mi „šikulky“ ulítávaj…):

ANO: „Ty jsi to dala k sobě, zatáhla a zapla zip…“

NE: „Ty jsi šikulka, ty sis sama zapnula bundu…“

Když chceme dítěti něco dát, koupit, něco nadstandartního, neměli bychom to pojmenovávat jako odměnu:

NE: „Jsi byla dnes hodná, tak jsem ti koupila zmrzlinu.“

ANO: „Jsem na tebe dnes myslela a šla jsem kolem cukrárny, vím, že máš ráda zmrzku, tak jsem ti ji koupila.“

Uznání a ocenění a zpětná vazba

Je dobré popisovat pravděpodobné pocity dítěte při úspěchu (ne mu rvát můj názor, jak je úspěšný):

ANO: „To musíš mít pořádnou radost, že už se umíš sama oblíct.“

ANO: „Na tohle už člověk může být pořádně pyšný…“

Místo pochvaly či odměny můžeme poukázat na pozitivní přirozené důsledky:

ANO: „Máš tu uklizeno, tak si konečně můžeme zahrát to pexeso. Navíc tu vše te´d hned najdeš, každá hračka je zase na svém místě.“

NE: „Teda, tady je ale pořádek, ty jsi moje šikulka.“

Pojmenovat chování dítěte obecnějším pojmem:

ANO: „Složit takové velké puzzle, to chce pořádnou trpělivost.“

ANO: „Pohladit si toho velkého psa, to chce odvahu.“

ANO: „Zastala ses kamaráda, tomu se říká odvaha.“

Poděkovat:

ANO: „Díky, žes to uklidila, i když na tobě nebyla řada.“

ANO: „Díky, že jste zavolali, že se asi opozdíte.“

Popsat vlastní pocity, které prožíváme díky tomu, co dítě udělalo (já-výrok):

ANO: „Moc mi pomohlo, že jste si tak potichu hráli a já si mohla na chvíli lehnout.“

ANO: „Ten obrázek mi vážně udělal velkou radost“

Navazuje na předchozí díly seriálu:

V dalším díle bude:

17.díl R+R: Nebezpečí soutěží: učí dítě dělat vše pro vítězství, ne pro radost

 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s