Vražedné desatero

Standardní

Můj multifunkční muž s nekonečnou trpělivostí…

Tak jsem vám tak jednou zas koukala do složky s textama na MAMINATOR a našla jsem povídku o vraždě jedný megery, který šiblo u porodu. Čtu, čtu, říkám si, co tu ta husťárna dělá? Tohle jsem nenapsala. Ale něco mi to říkalo… Dumám dál a najednou si matně vzpomínám, že když mi hrabalo v šestinedělí, že jsem se uklidňovala psaním… A napsala i tohle… Je to bohužel autobiografie a Jana jsem tak trochu v šestinedělí byla já… Někdy ještě i dnes… Muže nebiju, ale jinak mám občas při PMS (premenstruační syndrom) podobné tendence… Snad můj manžel bude mít se mnou větší trpělivost než hlavní hrdina se svou ženou…

Zabil ji a nikdo se mu nemohl divit. Tedy kdyby znal celý jejich příběh, nikdo by se nedivil. Ve skutečnosti tohle jistě nikdo nepochopí. Tu baseballovou pálku ani neočistil od její krve, díval se, jak tam leží s rozčísnutou hlavou, a úlevně sledoval potoky krve, které se rozlévaly za jejími ušními lalůčky. Byl to strašně hodný chlap, ale ona byla zrůda. I když by to do ní i po těch letech málokdo řekl.

Jana byla skrytá stvůra. On to věděl. Možná i jejich dcerka něco zaregistrovala, jinak mu ale nikdo nevěřil. Jejich božská Jana. Jana z Arku. Krásná a chytrá. Její rodina i přátelé si ji vystavili na piedestal a nehodlali ji z něj sundat.

Rudá krev a její nehybné tělo byly jediné dvě věci, které měl David v hlavě. První myšlenka, která se objevila potom, byla ta na režiséra F. A. Brabce, který miloval červenou barvu a měl ji v každém svém filmu. V Erbenově Kytici se sypala rudá jablka, tady tekla ještě horká krev ze ženy, která kdysi bývala tak „príma“.

Teď mu začala být lhostejná. Její smrt byla koncem příběhu. Než ji zabil, nenáviděl ji do morku kostí. Nenáviděl ji celou duší, nenáviděl a bál se jí. Strach – to byl jediný silnější pocit, který v něm jeho žena vyvolávala.

Když se seznámili, nikoho by ani v hloubi duše nenapadlo, že by se mezi nimi mohlo odehrát tolik krvavých bitev, že padnou snad tisíckrát ta nejostřejší slova, slzy potečou proudem, místo krve bude protékat tělem strach, až nakonec všechno ukončí baseballová pálka, se kterou jako kluk vymlátil sousedovi Přívětovi okno za to, že na něj žaloval.

Janu poprvé spatřil v parku Jezerka v Praze. Byl tu jen na skok navštívit matku. Jeho matka – dnes hysterická vdova – byla oříšek. Bylo těžké s ní vyjít, ale jemu to nějakým zázrakem šlo. Stálo ho to ale vždycky tolik sil, že to musel těžce rozdýchávat. K tomu byla Jezerka ideální. Čerstvý vzduch, pejskaři, důchodci s hůlkami, prsaté maminy s kočárky. Sem tam nějaká lavička, jezírko a altánek.

Po jednom klasicky náročném odpoledni si tu dával voraz a díval se jen tak do blba. O kousek dál na lavičce seděla ona. Sebevědomá, s cigaretkou v  ruce, v té druhé měla knihu. Četla si, občas se zamračila, jindy se nahlas smála. Navíc byla hezká, což David uměl ocenit.

„Co to čtete?“ Už v tu chvíli mu bylo jasné, že trapnější být nemohl. Připadal si slizce a s omluvou odcházel pryč.

„Obchodníka se smrtí od Hugha Laurieho.“

„Není to herec? Myslel jsem, že ten hraje v tom seriálu Dr. House?“

„Jo, to hraje, kromě toho ale píše a dělá celou řadu dalších věcí. Je multifunkční,“ dodala se šibalským úsměvem, ze kterého pochopil, že ji nesere a nepřipadá jí vůbec slizký, že mu nabízí otevřené konverzační dveře a že – asi má ráda multifunkční muže. On tedy tolik funkcí neměl, ale dělal šéfa jedné menší IT firmy a k tomu ještě po večerech anglické překlady.

„A je to dobré?“

„Je, tedy celkem, chvilkami je to trochu staromódní, ale jinak je to príma.“

To „príma“ řekla tak sexy a lehce, že ji chtěl donutit, aby takové „príma“ říkala co nejčastěji. Jenže ženskou nebalil už pěkně dlouho. A když už, tak spíš jen do postele. Tuhle multipríma babu si ale chtěl nechat na dýl.

„Existuje ještě něco, kromě čtení multifunkčních mužských autorů, co by vás mohlo v sobotu odpoledne potěšit?“

„Zmrzlina.“

„V kornoutku, točená nebo cuc na kládě v čokoládě?“ to už bylo trochu cirkusové, ale snad jí to neodradí.

„Cuc na kládě v čokoládě je sice možná príma, ale raději bych točenou. Vím, kde tu mají moc dobrou cukrárnu, asi 15 minut pěšky odtud.“

Souhlasil. Za jejím „príma“ šel bych světa kraj, jak by řekl Vrchlický. Kdyby tehdy četl začátek tohohle příběhu, nikdy by nevěřil, že je o nich. Ona v krvi na zemi, on s debilně šťastným úsměvem nad jejím tělem.

Tou zmrzlinou to začalo. Zamiloval se do ní asi o dva měsíce později. Tedy tehdy si to začal uvědomovat. Byl v tom až po uši. Nikdo se nedivil, byla prostě kouzelná. Všichni si ji hned zamilovali. Co je v ní pod povrchem, se dozvěděl až mnohem později. To už byli manželé a narodila se jim Nelinka. Po porodu se s Janou něco stalo. Snad kvůli komplikacím, které je málem obě zabily, nebo pak kvůli neustálému pláči, který jí nedal odpočinout, se v ní probudil někdo druhý, kdo čekal, až přijde jeho čas.

Nelinku Jana rodila dva dny. Dlouho se neotevírala, ale ničily ji silné stahy. Pak se konečně miminko začalo drát na svět, ale mělo příliš krátkou pupeční šňůru, takže to bylo, jako by skákalo bungee jumping. Vylezlo skoro až ven, ale šňůra je zas stáhla zpět do břicha. Nela i Jana byly napojeny na monitory, a když pak ten Nelinčin dlouze zapípal a objevila se tam filmová čára, málem ho to zabilo. Jana byla sice už bolestí bez sebe, ale té čáry si samozřejmě všimla. Zbělela jako stěna a společně se v duchu modlili, aby si s tím všichni ti přibíhající doktoři poradili.

Malá přežila, ale s Janou se stalo něco divného. Oči jí zmatněly a měla takový bezvýrazný pohled. Její „príma“ se navždy vypařilo ve chvíli, kdy porodila jejich dceru. Dítě, které chvilku před tím zemřelo, a pak se teprve narodilo.

Říkal si: To se spraví. Nespravilo. Z Jany už nikdy nebyla ta žena co dřív. Po porodu navíc dcera celé šestinedělí proplakala. Než Jana přišla na to, že jí odešlo mlíko a že malá trpí hlady, stálo je to obě hodně sil a nervů. Malá se málem uřvala k smrti, velká plakala spolu s ní. Ale ne lítostí nad hladovějící dcerou, plakala vysílením. Pak jí pediatr doporučil nakoupit umělé mléko a bylo po pláči. Jana pak už nikdy neplakala, ale taky už nikdy nebyla jako dřív. Jestli z ní kousek zbyl po tom strašném porodu, po šestinedělí už byla jen duch.

Za pár měsíců se sice na oko zdála stejně okouzlující jako dřív, doma ale vždy ztuhla a vychladla na mínus 5 stupňů. Nespali spolu, a pokud ano, dávala na sobě znát, že je to jen z donucení. Připadal si jako násilník, ale i tak s ní spal.

První opravdu hysterický záchvat měla, když bylo malé asi půl roku. Měla těžký zápal plic a musela do nemocnice. Jana o špitálu nechtěla nic slyšet, tak tam chtěl jít on. Jenže na otce tam nebyli připravení a ani po vleklém přemlouvání se s nimi nedomluvil. Nela byla v nemocnici sama. Jako jediná na celém oddělení tam neměla ani maminku, ani tatínka. Nemohl se na ženu ani podívat.

„Po tom porodu už mě do špitálu nikdo nedostane.“

„Je to ale naše dcera… A je tam sama. Všechny děti tam někoho mají, jen ona ne.“

„Na to ti seru.“

„Tak to si děláš prdel, ne? Tobě je to fakt jedno?!“

Hádka se stupňovala, výčitky lítaly jedna přes druhou, vytočil svou ženu do ruda a pak to přišlo. Hodila najednou nějakou kravinou, po které sáhla na kuchyňskou linku. Ani už si nepamatoval, co to bylo. Proletělo to kolem něj a on zůstal stát s hubou dokořán. Pak svištěl talíř a další věci, Jana u toho řvala, že je debil a že jí nerozumí, že ona je taky sama, i když ne v nemocnici, a taky nemá nikoho.

„Ten fakan se to taky bude muset naučit. Přežil vlastní zrození a smrt, tak vydrží i zápal plic!“

„To si děláš prdel?“

Na víc se nezmohl. Ale žena si prdel nedělala. Podobné scény se opakovaly čím dál častěji, ale kvůli dítěti tmelil vztah, jak to jen šlo. I když z něj byly jen trosky. První facku mu dala nedlouho po návratu prcka ze špitálu. Pěsťovka následovala hned poté. Přestali spolu spát a on se jí začal pomalu bát.

Tak uplynulo pár let, Nela už chodila do školky. Zpočátku si možná ničeho nevšimla, ale není pitomá, takže jí to nakonec docvaklo. Začala se počůrávat a řešili to i ve školce. Zajel s Nelinkou i k dětské psycholožce, ale když tam tak seděl a nevěděl, co jí vlastně říct, litoval, že tam nedotáhl spíš Janu… Paní doktorka by měla zajištěnou práci na měsíce dopředu… A z něj by nakonec nebyl vrah.

Jenže to neudělal, místo toho si začal vymýšlet, jak je Nelinka ze školky na nerva… „Nové prostředí, všechny ty věci okolo, znáte to…“ Ale v hlavě se mu zrodil nápad na vlastní psychoterapii. Napíše si 10 nejhorších věcí, který mu jeho žena říká nebo dělá, a až je manželka vyřkne nebo spáchá všechny, on zažádá o rozvod. Takže má ještě šanci vše urovnat, když ho nebude mlátit, nadávat mu a všemožně ho trýznit, pokusí se být co nejlepší táta a trpělivý manžel, i když už mu v práci pomalu docházejí výmluvy, proč má další a další modřiny. Všichni už ho tam asi mají za pořádného debila, když furt padá ze schodů, z kola na chalupě, ze štaflí při malování…

Teď má jeho osud v rukách Jana, ostatně jako už od chvíle, kdy ji poprvé uviděl tehdy v tom parku…

Jeho rozvodové desatero:

  1. řekne mi zas „Ty impotente…“
  2. znechuceně se na mě podívá, když vyjdu nahý z koupelny, a hodí mi pyžamo
  3. řekne mi zas „Parchante zkurvenej…“
  4. řekne mi zas „Ty ubožáku…“
  5. řekne mi zas „Nelinka je to jediný, co z tebe stálo za to“
  6. zas mi schová hajzlpapír, když ví, že jdu na velkou
  7. řekne mi zas „Ty sráči nedomrlej…“
  8. zas mi plivne do jídla
  9. nafackuje mi
  10. dá mi pěstí

Člověk by řekl, že se nikdy nerozvede, když je tu tolik skoro nesplnitelných podmínek. Jenže to neznáte Janu. Dneska fakt neměla den. Ráno se vzbudila zas s tou svou hádavou. Nelinka byla u jeho mámy na víkend, takže si Jana nebrala servítky. Ráno se na něj obořila, když vylezl nahý z koupelny.

„Co čumíš, ty impotente, koukej si vzít pyžamo, je to nechutný se na tebe koukat.“

„Bod jedna a dva,“ řekl si pro sebe potichu a v duchu si odškrtával…

„Co si to šeptáš, ty ubožáku?“

„Čtyřka splněna…“

„Ptala jsem se, co si to šeptáš?“

Neměl slov, znal tuhle její náladu a věděl, že ji vytočí cokoli, co by mohl říct… Tak radši zmizel na toaletu a zamknul se.

„Bod šestý – hajzlpapír… Svině jedna…“

To už ji slyšel, jak v kuchyni nadává a kope do dveří… Ta má dneska den. „Do prdele práce…“

„Co si to dneska furt šuškáš?“

„Nechci se hádat, Jano, chci se jen nasnídat a jít do práce, víš, že musím dělat i v sobotu, když máme ten audit…“

„Tak ty se nechceš hádat, parchante zkurvenej?“

„Bod tři splněn…“

„Cože? Jakej bod tři?“

„Raději půjdu, najím se v práci…“

„Jak najím se v práci? Udělala jsem míchaný vajíčka, tak si to kurva sněz…“

„Bod osm…“

„Cože? Jakej bod osm?“

„Plivla jsi mi do jídla…“

„Jak kurva, že jsem ti plivla do jídla? A i kdyby, já si budu kurva plivat, do čeho budu chtít. Mám krámy a jsem vytočená, tak se mě nepokoušej nasrat…“

„Vypadá to, že se pokoušet ani nemusím.“

„Cože? Jsem se přeslechla?“

„Nepřeslechla, jdu do práce, uvidíme se večer.“

„Kam jdeš, ty sráči nedomrlej? Kam si myslíš, že jdeš? Si myslíš, že když mám krámy a jsem nasraná, že mě tu jen tak necháš a vodfrčíš si do rachoty?“

„NECHCI SE HÁDAT! Vím, jak tohle končí…“

„Víš? Jak?“

„Řekneš mi, že Nelinka je to jediný, co ze mě stojí za to a pak dostanu přes držku…“ řekl temným hlasem, sebevědomě, čehož si ale Jana nevšimla, protože byla fakt v ráži. Tušil, že možná za chvíli splní body 5,9 a 10 a zpečetí jejich osud.

„Nelinka je to jediný, co z tebe stálo za to, to máš pravdu, protože jsi ubožák a já lituju, že jsem tě kdy potkala.“

„Brzdi, nebo budeš litovat, Jano, nejsem ten chlap, co tu byl dřív, tohle si nenechám líbit.“

A už mu přiletěla, facka jako Brno, až se mu zatmělo. Ale vrátil jí to. Přiletěla druhá, pak se začali rvát hlava nehlava, schytal pěstí, ona taky a pak mu blesklo hlavou, že všech 10 bodů je splněno… Jenže jak chcete tuhle rozjetou mašinu zastavit a zažádat o rozvod? A to už přiletěla další rána. Bolelo to. Jako vždycky. Jenže on už nebyl ten chlap, co se ze všeho hned rozklepe, čekal, až mu osud řekne, že už je čas se bránit. A najednou tu byl. Ten čas. Tak se bránil. Bejsbolkou…

Lepší než pitvat jejich vztah u rozvodového řízení. Na Nelinku sice trochu zapomněl, ale to už bylo stejně jedno. Olízl si krev z ruky, byla sladká… To musel být pohled, stál tam a lízal si z rukou krev své ženy. Bejsbolka taky krvavá, Jana mrtvá, v očích překvapený „Cože?!“ výraz, protože tohle, opravdu, ale opravdu nepochopila.

5 responses »

  1. Díky Zuzano za tvoje „príma“, Lůco za bungee jumping porodní historku, Dano za Nelinku a sobě za občasnou inspiraci manželek na vraždu…

  2. to je tedy horor…
    uf
    jak ty se umíš vcítit do role chlapa…!:)
    držela jsem mu palce.

    • A povedlo se mu, zbavil se té bestie:) Jsem se až lekla, když jsemt o četla, co je to za horor… Až pak mi došlo, kterej magor to psal:).) Fakt psycho

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s