Pohádka o Mari a kouzelném prstenu

Standardní
Tuhle pohádku jsem napsala kdysi ještě v době, kdy jsem neměla děti, tak ji teď můžu zkusit na živých posluchačích a uvidíme:)
 

Srnka se lekla záblesku z nízkého remízku na kraji lesa. Možná už si všimla souvislosti mezi podobnými zablýsknutími od dalekohledů či pušek myslivců a mizejícími srnčími kamarády. Srně instinkt zavelel, a tak utekla. Ale blýskání z remízku neustalo. Na pařezu totiž ležel prsten s tmavě rudým kamenem a sluníčko se od něj odráželo, jako by v něm našlo zalíbení a chtělo zjistit, jak by mu to slušelo v odlesku drahokamu. Vedle pařezu vedla cesta až k blízké vesnici, v tu chvíli po ní ale nikdo nešel, jinak by totiž samozřejmě prsten spatřil a sebral ho. Jak slunce pálilo, prsten se leskl tak, že ho nešlo přehlédnout.

Až po notné chvíli, když už se slunce stočilo nad hluboký les, přicupitala po pěšině malá holka. Marie. Doma jí ale nikdo neřekl jinak než Mari. Už je vám asi zřejmé, že najde prsten, a že se stane hlavní hrdinkou našeho příběhu. Prsten by mohl být kouzelný a Mari by mohla být sirotek, na kterého je každý zlý, jak už to v pohádkách bývá, a prsten by jí mohl přinést nečekané štěstí, ale nebylo tomu tak. Mari měla maminku i tatínka a dokonce ještě 2 bratry. Všichni ji měli rádi, protože byla hodná a uměla lásku oplácet tak roztomile, že ani nešlo nemít ji v lásce.  Měla jedinou vadu, jestli se to vadou vůbec dalo nazvat. Měla totiž nestálého a neklidného ducha a nevydržela dlouho na jednom místě. Často se proto toulala daleko v kraji a vracela se až za tmy, utrmácená, ale spokojená, že toho zase tolik zažila. Bylo jí teprve 13, ale svůj kraj znala takříkajíc zpaměti.

To dopoledne, kdy se srna vylekala a prsten odrážel slunce ve svém rudém kameni, byla Mari zase venku. Vydala se známou pěšinkou kolem lesa, šla a šla, zpívala si, poskakovala, to vše z té radosti, že nesedí na velké domácí peci, kterou postavil její dědeček, a na které se někdy tak překrásně hoví. Ale nikdy ne dlouho. Měla radost z toho, že jí ve vlasech tančí vítr, že na ní praží sluníčko a blýská se na nespočetných hladinách kaluží, které tu po ránu vykouzlil déšť.

To si pište, že našla prsten, a chvíli se rozhlížela, jestli někde kolem neuvidí člověka, co ho ztratil. Nikoho ale neviděla, a tak si dala prsten do kapsy a hopkala dál. Až daleko u přehrady si sedla na kámen, který čněl vysoko nad hladinou, a kochala se svým pokladem. Prsteny nikdy nenosila, jednak žádný nikdy nedostala, ale ani jí to vlastně nevadilo. U nich doma nikdo prsteny nenosil, ty snubní měla maminka schované v hrníčku v kuchyni, ale jen tam na ně padal prach. Na vesnici jsou prstýnky nepraktické. Při práci vadí a člověk se kvůli nim může snadno zranit.

Ale tenhle si Mari považovala. Byl to poklad určený jenom jí. Rozhodla se, že si ho schová, že o něm nikomu nepoví, a bude se s ním těšit jako s velikým tajemstvím. Zkusila si ho, ale byl jí moc velký. Dala si ho tedy na řetízek, který nosila na krku, s tím, že doma ho pak ukryje na bezpečnější a nenápadnější místo. Netušila, že prsten dnes na pařez hodně brzy ráno spadl ze zobáku velké straky, která ho nesla vzduchem několik kilometrů z vedlejší vesnice ze dvorka z lavičky, na kterou si prsten položil mladík a usnul vedle něj. Mari nemohla tušit, že mladý muž si prsten vysloužil od klenotníka z města za to, že pomohl jeho manželce, když ji nějací chlapi přepadli. Možná jí zachránil život. Mari ale nic z toho nemohla tušit.

Když chlapec po probuzení zjistil, že prsten je pryč, běhal po dvoře jako pominutý. Hledal svou odměnu, ale najít ji nemohl. Ani on neznal celý příběh prstenu. Jen ten kus od klenotníka k němu na dvůr a na malou dřevěnou lavičku, kde ještě před chvíli podřimoval. Pak znala ten příběh jen straka, srna a nyní ho vytváří Mari. Chlapec se rozplakal. Měl takovou radost z prstenu… I když klenotníka upřímně přesvědčoval, že žádnou odměnu nechce. Pak si ale prsten zamiloval a teď byl pryč. Hoch si utřel slzy a šel si do chalupy udělat snídani a k ní čaj s medem.

Asi za týden se ve městě setkal s klenotníkem. Bylo mu trapně. Ztrátu prstenu možná nevídané hodnoty považoval za lehkomyslnost. Kam mu mohl zapadnout? Kam se dokutálet? Nikdo tehdy na dvoře nebyl, takže krádež nepřicházela v úvahu. Klenotník si všiml jeho rozpaků a zeptal se ho, proč je tak nesvůj. A hoch se chtě nechtě musel přiznat. Klenotník se nejprve zamračil, ale pak se začal hlasitě smát. Chlapec ničemu nerozuměl.

„Budeš se brzy ženit“, prohlásil zlatník a smál se tak, až chlapec pochopil, jak to vypadá za břicho se smíchy popadat. Mávl na hocha a pokynul mu, aby vešel do zadní části jeho malého obchůdku. Pak zavřel krám, udělal mu silnou tureckou kávu a začal mu vyprávět příběh záhadného prstenu, který přivádí cizí lidi k sobě, aby se spojili a aby se už jejich cesty nikdy nerozešly.

On ho dostal od svého otce, který se díky prstenu seznámil se svou budoucí chotí. A klenotník si prý také nenašel svou drahou polovičku sám, ale jako by nějaké kouzlo obestíralo tajemstvím ten šperk a ženu mu přihrál. Když ho podědil, bylo mu 20 a pomáhal tatínkovi v jeho klenotnictví v úplně jiném městě. Prsten se mu líbil a chtěl si ho uložit nějak slavnostně. Do obyčejného šuplíku nebo krabičky, to mu přišlo nedůstojné. Hlavně když jeho předci uctívali tenhle šperk jako poklad kouzlem opředený. On těm báchorkám nevěřil.

Uběhlo pár let, a když byl na cestách, koupil si v jednom městě roztomilou malou šperkovnici vykládanou slonovinou, velkou nebo spíš malou tak akorát na jeden prsten. Šperkovnice v sobě měla hrací strojek a ten při každém otevření hrál jemnou melodii. Jenže mladý klenotník časem někde ztratil klíček. Krabičku nechtěl páčit, tak se znovu vypravil do toho města a hledal, jestli na podobnou šperkovnici znovu nenarazí. A měli ji znovu ve stejném obchodě, ale náhradní klíčky k ní neprodávali. Klenotník se tedy vypravil na adresu výrobce. A krabičky samozřejmě i s klíčky nevyráběl nikdo jiný než jeho budoucí žena. Dala mu nejen náhradní klíček, ale i ten ke svému srdci.

„To je osud“, pravil klenotník. „A ty vyraz do světa najít ten svůj prsten, protože spolu s ním najdeš i lásku“. Chlapec poděkoval a šel zase domů. Klenotníkova historka mu přišla za uši přitažená a mrzelo ho, že prsten vůbec dostal. Hned ho ztratil a svou báchorkou ho ještě  klenotník znejistěl. Hoch neměl rád nic, co se rozumem nedá lehce pojmout. Těžce pracoval, aby se uživil, rodiče už dávno neměl, ale zdědil po nich dům. Musel se ale dost otáčet, aby si ho udržel. A možná právě proto, že měl tolik práce, mu nechybělo to, co ostatní považovali za normální. Tedy žena a hlavně její láska.

Až teď o tom začal přemýšlet. O své samotě a lehce planém životě naplněném jen prací. A najednou se rozplakal. Celé roky neuronil ani slzu a teď během pouhých dvou dnů ronil slzy už podruhé. Zlatník nahlodal klid jeho duše a hoch nyní toužil po pohádce, po něčem, co zatím nepoznal, po blízkosti někoho, kdo mu byl osudem souzený a s kým by šel životem.

Mari se bála komukoliv svůj prsten ukázat, aby ji o něj nepřipravil. Schovávala si ho až do svých osmnácti let. Tehdy dostala svou první práci a odstěhovala se za ní do velkého města. Našla si podnájem společně s jednou kolegyní, se kterou pracovaly v místní textilce. A té jako první svůj poklad ukázala. Hela se ta kamarádka jmenovala. A protože nebyla chtivá nebo alespoň netoužila po špercích a přepychu, jen si prsten prohlédla a víc už o něm nemluvily. Za to tance si užívaly do sytosti. Jak měly volno v práci a na druhý den taktéž, chodily tančit a protančily mnohé střevíce. Z fabriky si domů nosily útržky látek a zbytky, které už byly k nepotřebě a o nedělích si z toho šily všemožné modely, šatičky na tancování, sukýnky parádní, halenky s kytičkama. A díky tomu oblečení velmi vkusně ušitému, na nich jejich relativní bída ani nebyla znát.

Až jednou měla Mari zápal plic a musela dokonce do nemocnice. A Hela najednou sama nezvládala platit nájem a hrozilo, že o svůj útulný byteček obě přijdou. Hela se rozhodla, že se zkusí optat místního klenotníka, za kolik by koupil Marin prsten, že peníze za něj utržené by je mohly z bídy vyvézt. A Když mu ten prsten přinesla, klenotník se začal smát, až se za břicho popadal. A na Helu si vzal kontakt, dal jí dokonce nějaké peníze jen tak, čemuž se Hela nesmírně divila, a že prý za to od ní žádá jediné, aby došla na adresu, kterou jí napsal na papírek, a ukázala tam tenhle prsten. Hela ničemu nerozuměla, ale udělala to, co po ní zlatník žádal.

Nejdřív o tom ale šla říct do nemocnice své kamarádce a moc se jí omluvila za to, jak chtěla naložit s jejím pokladem. Mari jí nakonec odpustila. Sama ale byla zvědavá, kdo že nebo co že se nachází na klenotníkem udané adrese. Hela se tam vydala. A našla dříve chlapce dnes už muže jménem Jan. Když zahlédl prsten, několik minut nepromluvil ani slovo. Pak se šel s Helou projít do polí a povídali si až do soumraku. Než se rok s rokem sešel, měli svatbu. Mari, dávno už uzdravená, jim šla za svědka. Na ruce měla svůj prsten, do kterého už jí prst dorost.

A osud tomu chtěl, že ji jeden mladík požádal o tanec, a když ji pak odváděl zpět ke stolu svatebčanů, Mariin prsten se mu zachytil za nitě u košile. Ta se roztrhla, kámen z prstenu vypadl ven a zakutálel se pod stůl, oba tanečníci se rychle shýbli, aby ho zvedli, praštili se do hlavy a Mari padla na zem jak podťatá s lehkým otřesem mozku. Chlapec, jmenoval se Jiří, ji vzal do náruče a odnesl ji ven na čerstvý vzduch. A když se Mari probrala z mdlob, podívala se mu zhluboka do očí a viděla v nich něco, na co už se nikdy nechtěla přestat dívat. A také nepřestala. A kam se poděl prsten a kámen, co z něj vypadl, o tom už se v téhle pohádce nepíše.

2 responses »

  1. Hezké povídání o osudu, mnoho lidí na něj nevěří, pyšně si myslí, že oni sami staví okolnosti života tak, jak chtějí a když se vše nedaří podle jejich představ, jsou zklamaní a frustrovaní. Nejen v pohádkách, by člověk měl počítat s tou krásnou stránkou….. že je dáno mnoho věcí předem, dobrých i špatných, a my je nemůžeme přejít, ani obejít, musíme je přijmout takové jaké jsou.

    • 🙂 Největší umění života je být šťastný tam, kde jsem, v tu chvíli, kdy to je, s tím, s kým jsem a tím, co mám…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s