O Kájovi a kouzelné žirafě

Standardní

Zdroj foto: Wiki

(Pohádka, kterou jsem kdysi napsala kamarádce Monice a jejímu synovi Kájovi)

Ta žirafa vypadala na první pohled úplně normálně. Stála za plotem zoologické zahrady s ostatníma žirafama a stejně jako ony měla dlouhý krk, hnědé skvrny po celém těle, a když běžela, jako by se zpomaleně promítal film. Jenže obyčejná vůbec nebyla a to měl za chvíli zjistit i Kája. Zatím si nic netušíc užíval citrónové zmrzliny u kasy a čekal, až maminka koupí lístky do ZOO.

„Iafy, iafy“ vykřikoval Kája mezi jednotlivými oblizy zmrzlinky.

„To víš, že tam budou žirafy, Kájo. A taky sloni a opičky. Ale musíme si nejdřív koupit lístky. Tak a je to. Tak pojď.“

Kája byl v ZOO už několikrát, ale žirafy se mu prostě líbily ze všech zvířátek nejvíc. Snad, že měly tak krásný a uhrančivý kukuč lemovaný těmi nejdelšími řasami na světě. A když na vás tyhle oči zamrkaly, bylo to, jako by vás sváděla samotná Mata- Hari, což Kája ještě neuměl ocenit. Opice byly taky fajn, bylo legrační je pozorovat, jak blbnou a skáčou a perou se. Ale žádný jiný živočich nebyl v Kájových očích tak zajímavý jako žirafy.

Maminka mu o nich musela často číst. A tak oba zjistili, že právě žirafy jsou nejgentlemanštější ze všech zvířat. Třeba když se jim dá přes východ do výběhu prkno, trvá jim mnohdy i několik dní, než se osmělí a překročí ho a vyrazí ven. A s plozením potomstva to u nich také není jen tak. Právo plodit má vždy jen ta nejlepší samice s nejsilnějším samcem. O výchovu se pak ale stará celé stádo. Žirafy jsou skromné a klidné. Díky svému dlouhému krku se dostávají do korun stromů a ohlodávají tam listí. Stejně jako jejich krk, i jazyk je extrémně dlouhý, žirafy s ním dokážou trhat lístky i z opravdu trnitých keřů.

Kája o žirafách věděl kde co. A čím víc toho o nich věděl, tím je měl raději. Co ale nevěděl, že žirafy ho dnes překvapí něčím novým. Tedy ne všechny žirafy, jen ta jedna opravdu neobyčejná žirafí slečna, která sem nejspíš zabloudila ze zvířecí pohádkové říše. V ZOO byla jen kvůli dětem a čekala na ty, které milují zvířátka, a které mají velkou fantazii. A pro takové měla připravenu nabídku, jakou byste v žádné cestovní kanceláři nenašli. Kája dojedl i kornout od zmrzliny a ťapal neposedně za svou maminkou Monikou po ZOO. Měl rád, když mu cestou maminka četla z moudrých tabulek o všech zvířátkách, která míjeli. Dokud nedošli k žirafám, neměl Kája stání. A už je cítí ve vzduchu a už vidí jejich hlavy, které se na táhlých, nekonečných krcích šplhaly do neuvěřitelných výšek. Vypadalo to, jako by Káju vyhlížely. A Kája utíká, i když mu to zatím nejde tak pěkně jako jeho starším kamarádům.

A už je u žirafích výběhů a jedna žirafa už k němu natahuje hlavu. A je to právě ta kouzelná. Je tak blízko, že ji Kája může podrbat na nose. Žirafy mají výběh pod úrovní chodníku, takže lidé se tu na ně dívají z vrchu. Téhle to ale rozhodně nevadilo. Natáhla hlavu ještě výš a nechala se hladit. Kája takhle blízko u žirafy ještě nikdy nebyl. Nejblíž asi jeden metr. Teď se jí ale směl dotýkat a byl z toho v sedmém nebi. A pak se to stalo. Žirafa si Káju nabrala jako na lopatu a hodila si ho obkročmo na krk. Kája udělal trojité salto hodné mistra světa v gymnastice. Pak se chytil za její růžky a nemohl uvěřit, že se opravdu stalo to, co si myslel, že se stalo.

Kouzelná žirafa se mu představila jako Leónie. Spiklenecky na něj mrkla svými dlouhými řasami a začala se napřimovat. A hlava stoupala vzhůru. Kolem Káji začal čím dál tím rychleji proudit vzduch a Kája pochopil, že letí nahoru. Pod sebou ještě zahlédl maminku, svůj kočárek, výběh a pak se mu všechno rozmazalo a zůstalo z toho jen modré nebe a mraky všude kolem. Odlétal na prodlužujícím se žirafím krku bůhví kam. Možná do skutečného sedmého nebe. A opravdu. Jedno nebe, pauza, druhé nebe, zase pauza, taková divná tma. A tak to šlo dál, až se Kája s Leónií dostali do toho sedmého nebe, o kterém se píše v knížkách, a o kterém dospělí lidé občas sní. Leónie položila hlavu na ten nejnačechranější mráček a Kája slezl dolů. Leónie zase spiklenecky mrkla a byla ta tam. Co teď? No, co měl dělat, vyrazil z mraku na obhlídku. Vonělo to tu vodou, čerstvým deštěm a posekanou trávou. Kája se vydal přímo za nosem. Zavřel oči a nechal se vést jen těmi vůněmi. Pod nohama najednou ucítil trávu, kterou už před tím cítil nosem. Otevřel oči a zjistil, že jeho smysly se nemýlí. Tráva byla všude, kam Kájovy nevěřící oči dohlédly. Všechno bylo tak neuvěřitelné, že si musel na pár minut do té trávy sednout a nechat si všechno projít pěkně hlavou. A lup, vedle něj seděl další kluk.

„Ahoj Kájo.“

„Ahoj, kdo jsi?“ zeptal se Kája nečekaného hosta.

„Já jsem taky kluk, co má rád zvířátka. Sem nahoru mě donesla taky ta žirafa, co sem před chvíli dopravila i tebe.“

„Aha“, podivil se Kája. „Děti, co milujou zvířátka, sem můžou letět na prázdniny nebo co…“

„Já už tu ale byl celý odpoledne, a tak už budu muset za chvíli zase šupem zpátky dolů. Čekám na spoj. Na žirafí žebřík.“

Pavlík, jak se chlapec představil, už víc neprozradil. Tedy nic z toho, co mračná pohádková říše nabízí. A za chvíli něco ve vzduchu mlasklo, mezi mraky jako by se mihla žirafí hlava a Pavlík byl pryč. Kája se těšil, co ho čeká. Z ničeho neměl strach. Monika mu přeci už dávno vysvětlila, že když má někdo nějaké dítě hodně rád, tak ho uchrání od všeho zlého, i když zrovna není po ruce. Takže ani tady nahoře v mracích se mu nemůže vůbec nic stát.

Zkusil zase zavřít oči a znovu jít po čuchu. Najednou ucítil vůni citrónů. Připomnělo mu to tu vynikající zmrzlinku, kterou zdlábnul těsně před odletem do sedmého nebe. A tak se za tou vůní vydal. Pak už to po těch citrónech vonělo tak silně, až to tahalo za nos. Otevřel oči a před sebou uviděl celou armádu, nekonečný zástup kornoutů s kopečky té nejkyselejší citrónové zmrzliny, jakou kdy někdo pozřel. Citrónovou Kája prostě miloval. Bral kornoutky jeden po druhém a dlabal a lízal, až mu málem umrznul jazyk. Když už měl bříško po okraj naplněné a velikostí dost podobné pátracímu balónu, sedl si na zem a funěl a funěl. Byl tak přejedený, že se mu začalo chtít spát. Na chvíli zavřel oči a tu se mu opět něco silně přisálo na nos. Vůně, která byla všude. Vonělo to jako jeho maminka. Po pivoňkách. Jako Monika. Pivoňková máma.

Otevřel oči a lup, kolem byly tisíce Monik, jedna jako druhá. A Kája byl v sedmém nebi. V tom už byl i dřív, takže byl v sedmém sedmém nebi nebo co. Běžel nejdřív k první mámě, ta si s ním hrála na slepou bábu, pak ke druhé, která s ním hrála člobrdo, třetí se s ním honila dokola, čtvrtá mu uvařila polívku s písmenkama. Další ho vozila na koni, další ho naučila na tříkolce, další Monika mu vyprávěla pohádky, až z toho Kája málem usnul štěstím. Ale když už už usínal, protančila mu kolem nosu další vůně. Vůně benzínu. Tedy alespoň Kájovi benzín rozhodně voněl. Protože benzín mu vždycky připomínal výlety a cestování, které měl tolik rád. A když otevřel oči, byly kolem stovky barevných aut a v každém byla na místě řidiče dětská autosedačka. A Kája si vybral to nejkrásnější auto, modré, protože takovou barvu očí má jeho maminka. A nasedl. Pásy se mu samy zapnuly a autíčko vyrazilo.

Srandovní nebo tedy spíš naprosto fantastické bylo, že auto jelo, kam si Kája přál. A řídit myšlenkou auto v sedmém nebi, to je vážně moc fajn. Kája letěl v autě řízeném jeho myšlenkami rychle jako v tryskovém letadle. Auto brzdilo, zatáčelo, troubilo, všechno, jak si Kája přál. A Kája si představoval, že to všechno s ním zažívá i jeho máma, že to všechno vidí, a že má vítr ve vlasech stejně jako on. Máma. Kde je vlastně máma? Možná čeká dole u žiraf, až se jí vrátím… Kája poručil autíčku, aby se otočilo směrem dolů, a letěl střemhlav zpátky do ZOO. Autíčko zařadilo tu nejvyšší možnou rychlost a klesalo dolů rychlostí blesku. Kájovi se točila hlava, zavřel oči a najednou ucítil známou vůni pivoněk. I když nevěděl, že zrovna takhle voní pivoňky, ale věděl určitě, že takhle voní Monika. Otevřel oči a kouká, že sedí v kočárku, že už jedou tramvají domů, a že to s tou žirafou možná byl všechno jen krásný sen. Ale moc krásný.

„Iafa…“, chtěl mamince vyprávět, co se mu všechno stalo, co zažil.

„Já vím, chtěl jsi je vidět, viď? Ale všechno jsi to, broučku, prospal… Ale to nevadí, příští sobotu půjdeme do ZOO zas a tentokrát si žirafy pořádně užiješ.“

A o tom Kája v nejmenším nepochyboval.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s