S dětma furt zavostřuju na štěstí

Standardní

Docela zavostřená fotka, ne?

Pamatujete si na starý foťáky, jak se jima vostřilo? V hledáčku jste si našli předmět, kterej chcete vyfotit, přes něj jste měli mléčnou clonu jako by a třeba kolečko s čárkou uprostřed rozdělený na dvě polokoule. No a vostřili jste a vostřili, až se polokoule spojily a ze dvou čárek byla jedna, pak by byla vostrá i fotka. No a s mým životem coby mámy je to stejný. Furt ladim a vostřim. Vostřím na štěstí. Furt měním tunu věcí, hledám cestu, smiřuju se s věcma, jaký jsou, jiný si zas odmítám připustit a předělávám je, montuju, seřizuju, odpálkovávám, hledám, nacházím, ztrácím a tak furt dokola. Jako fotograf, co chce mít krásný fotky a ne nějaký rozmazaniny…

No a jak se mi daří? Z počátku, když se nám narodil první kus, jsem byla hodně rozvostřená, nasraná, zklamaná, vyřízená, unavená, totálně jetá… Zlobila jsem se, že mě na to nikdo nepřipravil, o co všechno mě připraví naše dítě. Jak můj život jako by skončí. Kolik věcí nebude možno dělat… Jak moje tělo nebude moje, bude zapůjčený ratolesti a člověk čeká jak debil v čekárně, kdy mu ho dítě zas vrátí. Manžel čeká, kdy to tělo žena pošle dál do jeho náruče… Tohle rozčarování mi vydrželo dlouho. Nebyla jsem samozřejmě rozvostřená furt, byla spousta krásnejch chvil, kdy jsem si mateřství užívala a svou dceru jsem samozřejmě milovala. Ale komplikovaně.

Dneska miluju oba naše kusy a to nekomplikovaně. Prostě jsem šťastná, že je mám, moje tělo je zas moje a mít druhé dítě bylo vlastně mnohem jednodušší než mít to první. Čekala jsem to horší, mnohem horší. Ale taková rána do palice jako po prvním porodu, to po tom druhým rozhodně nebyla. Brzy jsem se zabouchla do obou dětí na plnej ceres a už jsem nic neřešila.

Konečně nedávno přišla nekomplikovaná láska a daří se mi zavostřovat na štěstí čím dál častěji. Ale to je druhému kusu už rok, minulej tejden oslavil jedniny… Prostě to zabralo hodně času, než jsem se uvolnila, vzala si svý tělo zpátky, srovnala si to v hlavě a pak coby už spokojená máma si posadila obě děti na klín a jen se debilně usmívala, jaká je to krása je mít…

Naše kusy

Ale těch odboček a slepých uliček, co jsem cestou prolezla… Kolik psychoušů jsem potkala (odkaz zde), rad, knih o mateřství, jak má dítě dobře spát (odkaz zde), jak zabránit sourozenecký rivalitě, kurzy R+R metody (odkaz zde), u kolika doktorů dodnes řeším chronické zácpy naší dcery (odkaz zde)… Prostě trní bylo a je na každým rohu a nikdy to není úplnej slaďák ten náš film. Ale je dost dobrej. Hodně dobrej. Vyladěnej.

Nějak se mi konečně podařilo porovnat si všechny vstupní informace a dovostřit. Dvě polokoule se staly jednou a čím dál častěji cejtim, jak mám krásnej život. S dcerou, se kterou byly vostrý výchovný problémy, jsme si k sobě našly cestu, a je z ní suprovej kus. Byla taky ráda, že už se vevnitř nezlobím, že beru život, jak je. Otevřela jsem jí náruč a ona do ní přišla. Zní to banálně, ale to se nám takhle jednoduše dlouho, dlouho nedařilo.

Takže máte-li to někdo taky tak, nevěště hlavu, nejste v tom sami. Vostření je těžká práce a trvá to někdy roky jako v mým případě. No a ta práce nikdy nekončí, vostřím každej den. Vylaďuju náladu svou i našich dětí. No a hlavně už se nestydím. Nestydím se za chyby, za to, že jich k večeru mívám plný zuby, a když rozehrajou 10 hudebních nástrojů najednou, že si dávám špunty do uší. Pak mě jejich rozšklebený tlamičky, letící předměty ani slzy nedováděj k šílenství. Špunty by měly bejt v základní vejbavě každý matky, která si chce udržet zdravej rozum… A taky dobrý červený na změkčení…

No a optimistický odstavec na závěr: mám dvě děti, tříapůlletou holku a ročního syna. No a konečně už nekojím, nedojím, nerodím a mé pohlavní orgány a ňadra jsou zase jen a jen má a manžela. Tělo bylo sice huntovaný, ale velká už chodí sama, malej leze, že ho furt nemusím nosit, a je fantastický, že po asi pěti letech, kdy jsem rodila, kojila, byla v tom a tak, se zas dostávám do formy. Začala jsem se zdravou stravou, mám dole 4 kila, hodně chodím a hejbu se, energie stoupá.

Po pěti letech vím, že teď to má smysl, že mi to zas nepřekazí další megapupek, potrat, porod, mlíko na mozku i na kozách, teď prostě, co do sebe investuju, mi děti nevysajou jen tak. Super. Boží. Já jsem zase já, i když je to s těma klíšťatama frkot a nezbláznit se je občas celodenní ekvilibristický úkol hodný Davida Copperfielda. Jenže přece je nezabijete, to by to začalo nanovo… Zbouchnutá, blití, únava, megapupek, porod, mlíko, kojba, šestinedělí…

21

Naše kusy

4 responses »

    • Dík:) Jé, hele, mám název pro další blog: MOTIVÁTOR:) Vymyslíme ta kola, brzo, ty můžeš jen pátky? 7.nemůžu, 14.můžu

  1. Jo… To jsi vystihla dokonale 🙂 akorát já v ten moment, kdy jsem doostřila a začala konečně zase stíhat i něco navíc atd. jsem otěhotněla potřetí…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s