Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“

Standardní

11264869_938380919537854_5204191433058115661_nNejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

  • Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde)

Další pracovní pohovor: oblečení už jsem vybártrovala a teď možná vybártruju i knihy
Dneska jsem byla na dalším pohovoru: v knihách, internetovém knihkupectví. Hledali textaře na marketingový záležitosti a blogera pro svůj blog. Taky tvůrčího člověka na rozjetí některých jejich spících projektů. Na to jsem fakt dobrá. No a zatímco do oblečení a jiných pohovorů jsem se bála jít a trávila dopo na wecku, dneska už jsem byla v klidu. Se zvyšujícím se počtem absolvovaných pohovorů se snižuje míra nervozity. Zaprvé: už jsem totiž synchronní, za druhé: přišly mi dlouhý peníze za jednu starou práci, takže nemám holou prdel, za třetí: děti jsou u babiček a mám trochu klid.

Depka je pryč, jsem zase vysmátá, zrychlená, multifunkční žena jako obyčejně. Právě sedím v klubu a čekám na 3 kámoše z gymplu. Takhle po kupě jsme se naposledy viděli asi před dvaceti lety. Někdy v roce 1995. V minulým století. Chtěla jsem zorganizovat sraz naší starý gymploidní party a ani jsem pořádně nevěděla, jak se kdo vlastně jmenuje. Ženy se mezitím zákeřně přejmenovaly během svatebního aktu a ani před ním jsem mnohdy netušila, jaký je jejich skutečný jméno. Byla to samá Andyna, Prochina, Hoky, Muf, Zip, Burešák, Mráza a pod. Bylo to pátrání hodné Shelrocka Holmese. Ty vole, zas košatím, zpět k tématu dnešního pohovoru. To jen, že nebejt někde venku bez dětí, neměla bych čas a klid zase napsat další kapitolku mýho punkovýho deníčku.

VRCHNI-PRCHNIPohovor s motorkářema, Vrchní prchni a Vlk z Wall streetu

Byli tam na mě zchystaní 3 chlápci. Dva motorkáři a 1, kterej je kámoš mýho muže. Sympaťáci. Hned jsem se tam cejtila well a byla jsem zas ta veselá a rozjetá, že by mi psychouška z Krče narvala do chřtánu plnou dlaň oblbováků, abych nebyla tak „euforická“. Byl to z mýho pohledu super vtipnej asi hodinovej pohovor. Oni se bavili taky. Ale možná, kdyby to byl film, tak by byl vtipnej jen z mý strany. Na scénu z mýho úhlu pohledu by navazovala další, stejná hodina z jejich úhlu. Před nima střevo, který vůbec nestíhali, rychlý jako Bolt.

Oni: „Dáte si kávu, Alice?“
Já: „Děkuju, dám si ráda, bez cukru, hodně mlíka.“
Oni (interně fórkovali replikami z filmu Vrchní, prchni, aspoň myslím): “Tak s hodně mlíčkem? Prosím u kolegy.“
(taktéž replikami z téhož filmu, abych ukázala svou pohotovost): “Platím za tu pani.“ (mám hereckou školu, takže tohle bylo mužským hlasem, pak jsem ženským babským pokračovala) „Takže já jsem měla jednu čočovicovou polívku“, (tohle říká má oblíbená herečka Milada Ježková, přesně je to takto: „Prosím vás, já jsem měla čočolovou polívku, guláš, žaludeční ligér a za třicet korun preclíky“). Chlapi na mě koukali trochu divně, jako by tu hlášku neznali nebo jim přišla divná.
Já: “To je taky z Vrchní, prchni.“

Najednou jsem lehce ztrácela půdu pod nohama, jestli jsem se nespletla a zda ta jejich hláška vůbec z toho filmu byla… No a takhle to šlo dál. Takže možná jsem byla jako ve filmu Transpotting, úplně mimo. Nebo ve Vlkovi z Wall streetu, kde měl Leonardo di Caprio coby Jordan Belfort pocit, jak bezvadně zfetovanej řídí auto a jak parádně dorazil dom bez jedinýho škrábnutí. Pak přišel druhej záběr, jak to bylo doopravdy. Dopadlo by to se mnou a mým pohovorem taky tak?

Vražda-smrt-zabití

No a já furt mlela a jela jak kulomet, ten jeden kluk řekl, že než se nadechne, už říkám třetí větu, a že už vůbec nedejchá. Že ho děsím svou energií, že byl včera na pivu a je pomalej.

Já:“Koukejte dejchat, chlape, protože bych pak nerada vyprávěla manželovi, až se zeptá, jak bylo na pohovoru, že jako dobrý. Byli tam tři chlapi a jeden z nich ten pohovor nepřežil.“

Chlapi se smáli, snad ne hraně. Ale já neumím držet hubu a adrenalin mě naspídoval fest, takže jsem jela dál:

Já: “No ale, to už byste zas možná nabízeli dva fleky, ne? Pro mě výhodnější…“

Myslím, že i na kamarády jsem někdy moc a tlumící prášky by mi chtěli občas dávat i oni.

Pánové u pohovoru: “Kolik máte z vašeho blogu peněz? Jaký příjem?“
Já: „Nic, píšu si to pro radost.“
Oni: “Co vám to přineslo? Co bylo smyslem?“
Já: „Máme obskurní problémy s dětma, a když najdu lék nebo cestu ven, chci se o to podělit s dalšími rodiči a prošlapat jim cestičku, slepou uličku, abych jim rovnou řekla výsledek rovnice a nemuseli se trápit s počítám. Třeba respirační afekt.
Oni: “To je co?“
Já: “Dítě v afektu, když chce bulet nebo se naopak směje, přestane dejchat a omdlí. Může bejt v limbu třeba i minutu (link na můj článek o Respiračním afektu zde). No a dneska už vím a mí čtenáři taky, že stačí včas zaregistrovat, že se schyluje k afektu, a třeba jen fouknout dítěti do pusy a poplácat ho po zádech.“

Na konci pohovoru ten, co nedejchal, furt vypadal, že nedejchá, a kolegové řekli:

“Už víme, co s tím, dejchnout do pusy a praštit do zad.“

Tak snad se zasmáli i oni a dejchali a nikdo po mým odchodu neprones:

“Ty krávo, co to bylo?“

Jen pro doplnění: tohle jsem psala někdy v srpnu a od tý doby už jsme s pány několikrát komunikovali a nikdo po mým pohovoru nezemřel. Možná pro ně budu psát recenze knih.

5 responses »

  1. Pingback: Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ | Maminátor

  2. Pingback: Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ | Maminátor

  3. Pingback: Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ | Maminátor

  4. Pingback: Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ | Maminátor

  5. Pingback: Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ | Maminátor

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s