Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“

Standardní

Nejsem Bridget Jones, nejsem moderní fotr, nejsem Anna Franková, nejsem malý poseroutka, ani Dita P., ani kocourek Modroočko, ani Ostravak, ani upír, ale jedno máme společné, my všichni máme svůj deník. Já si jeden papírovej psala od puberty asi 10 let a mám ho dodnes schovanej, druhej onlinovej si píšu tady na blogu. Nehlídám si v něm kila, nevařím, nezlobím, hledám štěstí, rovnováhu, lásku, nacházím a ztrácím, hledám práci, tvořím, hořím. Můžete hořet spolu se mnou.

Celý deník Maminátorky:

  • Deník Maminátorky – Kapitola 1. „O ochočených snech“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 2. „V kavárně před pracovním pohovorem“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 3. „Byla jsem reportérka i dělnice, čím budu teď?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 4. „Při pohovoru jsem málem zabila budoucího šéfa“ (odkaz)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 5. „Můj životní úspěch? Růžovej králík“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 6. „A není lepší to prožít?“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 7. „Mí kámoši ze západu: Francouzka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 8. „Byla jsem strážkyně draka“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 9. „Záblesky happinessu“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 10. „Naše noční můry“ (odkaz zde)
  • Deník Maminátorky – Kapitola 11. „Mám v sobě ženu 1,2 a 3“ (odkaz zde)

Blik. Znáte to, když vidíte obraz něčeho, po čem toužíte. Záblesk svého snu. Z vašeho úhlu je to sen, z druhé strany třeba noční můra a tak je to se vším. Záleží jen na úhlu pohledu. Bezdětný ženský a možná i chlapi koukaj na rodinky s dětma na dětským hřišti se závistí. Já, když ještě neměla ani dítě ani chlapa, jsem taky slintala závistí nad občasnejma zábleskama happinessu. Třeba, když někde šla rodinka – sympoška matka, sympaťák chlap a jeden z nich nesl na koníčku ratolest. Pro mě nedostižný sen. V tu chvíli jsem ani na setinu vteřiny nezapochybovala nad jejich velikým štěstím a spokojeností.

(Napsáno, když byl Bertě asi rok)

Teď jsem na druhým břehu, Charón mě převezl a všechno vidím z jiného úhlu. Teď občas jdu někde já se svým sympaťákem a ratolestí a možná na nás závistivě pošilhávají neplodné či dětíchtivé nezadané holky. Ale ten skutečný vnitřní happiness se dostavuje jen občas. Pak je to dokonalý, když vstoupím do živého obrazu, do svého starého snu a jsem v něm skutečně a jsem v něm šťastná. Takové chvilky stojí za to.

Někdy je to paráda

Jako dneska třeba. Berta se dobře prochrupla v noci i dopo a pak venku na hřišti byla samej úsměv a neběhala jen na schody, aby si zlomila vaz, nechtěla sjíždět milionkrát klouzačku, ale chodila si tam v trávě, na hlavě červenej klobouček, ve kterým vypadá skvěle, a moc a moc roztomile, k tomu ta její začátečnická chůze a já si najednou uvědomila, že jít kolem před pár lety a vidět tohle, bude se mi to moc líbit. Teď se mi to taky moc líbí. Někdy.

Těžší práci než mateřství jsem nezažila ani u pásu

Rozhodně ne furt. Takovou rachotu jsem ještě v životě nežrala. Ani v té mé továrně, kde jsem dělala u pásu přesné plastové výlisky. Týhle šichty se totiž už nikdy nezbavím, i když si najdu lepší práci. Tahle mi zůstane na furt. Někdy mě to děsí, až se mi zastavuje dech.

Dívám se na naše už jinak

Nejni to prdel ta zodpovědnost, že já či můj milovaný samec ji máme naučit dělat do nočníku, jezdit na kole, plavat, mluvit, kreslit, jíst jako člověk a tunu dalších věcí. Na mý rodiče se teď dívám úplně jinak, protože i když jsem na nich třeba dřív viděla hodně špatného, jsou pro mě teď vlastně něco jako polobozi. Vždyť jezdím na kole, umím plavat, jím jako člověk, seru do záchoda a v životě se neztratím a vím, co chci, a umím si o světě něco myslet, a za tím vším nějak stojí nebo spíš stáli moji rodiče.

„Jak se tak blbejm rodičům mohly narodit tak chytrý děti…“

Z tohohle nového úhlu pohledu si najednou mámy a táty víc vážím. Teda táta byl hodně často v řiti, pracoval či chlastal s kámošema, ale na to, aby nás naučil na serfu, golf, na bruslích, kole, skákat ze skály do vody, na to si čas našel. Máma nám věnovala část svého života, za což jsme jí pak v pubertě se ségrou pohrdaly, tátu jsme obdivovali, jak je nezávislý a kolik toho zná a umí…I když v pubertě nám přišli úplně blbý oba. Naši vždycky ironicky říkali na naše pubovýlevy: „Je to záhada, co? Jak se tak blbejm rodičům mohly narodit tak chytrý děti…“ Jsem zvědavá, jestli budu mít stejnej nadhled, až si o nás budou to samý říkat ti naši potomci…

4 responses »

  1. Pročítám při uspávání a teda tvoje články by měly být povinná četba pro rodiče to be… Taky jsem největší šok zažila po prvním dítěti, smířila se a začala obdivovat mámu (pubertu jsem měla hroznou, v podstatě od 14 jsem bydlela radši na intru, pak na rok ve státech a pak radši od 16 s dědou…) atd…

    • Teda, ženo, ty jsi toho taky zažila:) Dneska jsme se bavili s manželem, jak lidi, co maj děti, lžou, furt lakujou, jak je to skvělý, přitom tak 80 % času, co jsou rodiče, musej bejt stejně vyřízený jako my, co to přiznáme… 20 % je to, co je krásný. JInak hluk, dřina, furt vobsluhovat hladový krky, mejt, voblíkat, pomáhat, vychovávat, bát se, co děláme blbě… Málokdo to ale přizná… Jak rostou, je to čím dál lepší v mnoha směrech, ale stejně je to hukot, co? Jak ty máš ty děcka starý?
      No a prodolovala jsi se ke starejm dobrejm článkům z kdysi. Máš výdrž:) Dneska jsem trochu překopala rubriky na blogu, aby se vše líp našlo, a přemejšlím, že tyhle perly budu postupně zas vytahovat na světlo. Byla by jich škoda:)

  2. Oproti rodičování byly všechny předchozí zážity… hm… úplně jinde… Spíš bych řekla, že tak jako v případě porodu funguje, že to nejhorší radši brzo zapomeneš, i z toho rodičování si po čase pamatuješ radši to lepší, protože jinak časem vymřeme, neb všichni by po prvním dítěti skončili… Ale jo, je to stejný hukot asi všude 😀 Holt chybí širší rodina a komunita, dělat to všechno jenom ve dvou je otročina… s věkem to je sice lepší fyzicky (i se vyspíš a nemusíš nosit atd.), ale zase řešíš složitější věci.. a to se děsím puberty, protože to teprv bude asi fičák (zvlášť pokud budou holky po mně… zatím je ta nejstarší, hodně. občas je to masakr zrcadlo…). Nejstarší bylo sedm, prostřední 4 a půl a nejmladší 3 měsíce zítra 😛

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s